Doba konání: 26. listopad 2010–10. duben 2011
Místa konání: Jízdárna Pražského hradu, Valdštejnská jízdárna
Pořadatelé: Národní galerie v Praze, Správa Pražského hradu, Arcibiskupství pražské
Hlavní kurátor: Vít Vlnas
Svatý Martin (po 1650), olej na plátně, Národní galerie v Praze.
Velká retrospektiva Karla Škréty stojí za návštěvu. Připravte se na to, že budete k její prohlídce potřebovat nejméně dva dny. Autorům se podařilo připravit velkolepou akci, která příslovečně nesmrdí korunou, ale norskou naftou a islandským velrybím tukem. Byla ze všech stran podporována a na čas ji zastavil pouze boj o místo generálního ředitele, když archiv Národní galerie dostal rozkaz hledat kompromitující materiál na kandidáta Jiřího Fajta z dob jeho působení v této instituci. Když můžete podojit grant, tak je vám fajn. Dokázali autoři tuto šanci beze zbytku využít? I přes určité námitky a klasické české nedůslednosti lze odpovědět kladně. Ano - návštěvou určitě neprohloupíte, protože se nepochybně jedná o jednu z nejlepších výstav posledního desetiletí. Šéfkurátor Vít Vlnas tímto projektem překonal svůj zatím neslavnější počin – legendární výstavu Sláva barokní Čechie. Až někdo bude psát historii českého výstavnictví přelomu 20. a 21. století, bude muset tuto výstavu uvést na předním místě. I přes jednoznačné ocenění výstavy, ale musím vznést pochybnosti. Myslím, že jsou na místě. Budoucnost bude na tuto akci stejně hledět jako na jednoznačný úspěch, takže ji mé připomínky nemohou v žádném případě uškodit. Jako hlavní problém pociťuji nevyváženost projektu. Jeho obrazem je doprovodná publikace. Tím, že přípravy na akci probíhaly delší čas, obsahuje některé naprosto zbytečné příspěvky, které narušují výsledný, jinak veskrze pozitivní dojem. Tento upovídaný kulturněhistorický přesah je ostatně naznačen v samotném názvu katalogu - Karel Škréta 1610–1674, doba a dílo. Malý detail - okolnost, že v názvu doba předchází dílo (nicméně i tak se snažím oprostit od nutkavých myšlenek klasické oborové sociální strategie „zavažme si všechny kamarády, ať si také přijdou na své“) nevěstí nikdy nic dobrého. A myslím, že jsem se v tomto směru nemýlil. Z estetického hlediska působí například kontraproduktivně zařazení českých Škrétových vrstevníků, kteří vyloženě ukazují na bídu českého baroka. Také jsem čekal zásadnější revizi příspěvku největšího českého škrétologa Jaromíra Neumanna a dočkal jsem se spíše jeho doplnění o určité ikonologické postřehy. Nechci popírat, že kniha je jednoznačným přínosem. Tu sumu nových postřehů nelze marginalizovat neboť opravdu působí impozantně. Jen bych chtěl vědět, jak by vypadal Škrétův katalog, kdyby měl takové možnosti Jaromír Neumann. Nedržel by se spíše pouze dějin umění, než aby to nechal rozbřednout do omáčky bez chuti a zápachu? Jedna generace historiků si prostě splnila sen a pokusila se udělat novou barokní kunsthistorickou bibli doplněním Škrétova díla o práce jeho vrstevníků. Takže spíše takový rozšířený Neumann ... ostatně ta Vlnasova dedikace má své opodstatnění. To poděkování je opravdu na místě.
Výstava se povedla především v Jízdárně Pražského hradu, která ukazuje převážně Škrétova vyspělá díla. V případě Valdštejnské jízdárny je dojem spíše rozpačitý. Jsou zde instalována především raná díla až zbytečně nadbytečně doplněná o díla předchůdců, vrstevníků a následovníků. Někde je vidět, že pro nedostatek času nebylo možné některé obrazy stihnout restaurovat. Přikláněl bych se je nezařadit. Celkově nelze nic vytknout především architektuře a strategii výstavy. Jedná se o povedenou instalaci ve všech směrech. Neutrální barevnost panelů, stejně jako grafické pojetí je perfektní a vychází obrazům co nejvíce vstříc.
Celkové hodnocení: je to dobré a líbí se mi to
Valdštejnská jízdárna
První výstavní blok koresponduje s první katalogovou kapitolou Karel Škréta a umělci pražského rudolfinského dvora. Divák zde má možnost spatřit díla všech nejvýznamnějších autorů působících v Praze Škrétova dětství.
Zleva může návštěvník spatřit
Posmívání Kristu (jako pravděpodobný vznik uváděn rok 1630), Vídeň, Österreichische Galerie Belvedere. Velice hezký raný obraz odkazující k tradici holandských mistrů. Při důkladnějším studiu bude v budoucnu nepochybně nalezen předobraz i pro celkovou kompozici a ne jen pouze pro gesta lotrů.
 |
| Posmívání Kristu (1630), Vídeň, Österreichische Galerie Belvedere, (detail) |
Bartholomäus Spranger, Sv. Václav a sv. Vít (po 1585), Národní galerie v Praze. Pro výstavu naprosto zbytečný obraz. Okouzlení projektem Růžencová slavnost stále nevyprchalo?
Bartholomäus Spranger, Epitaf pražského zlatníka Mikuláše Müllera (1592–1593), Národní galerie v Praze. Erbovní dílo rudolfinského manýrismu. Přirozená dominanta celého prostoru. Návštěvník se může oprávněně ptát v jakém vztahu byl Spranger vůči Škrétovi.
Hans von Aachen, Podobizna malíře Josepha Heintze (1584–1585), Národní galerie v Praze. Jeden z nejkrásnějších psychologizujících portrétů evropského manýrismu.
Podobizně matematika s chotí (Samuela Globice z Bučína?), 40. léta 17. století, Národní galerie v Praze. Půvabný obraz a příjemné překvapení stran identifikace zobrazených. Postava manželky vzbuzuje otázku, zda obraz nebyl v těchto partiích přemalován. Znovu zvážit autorství díla.
Podobizna malíře miniatur (před 1640), Národní galerie v Praze. Krásný obraz. Divák ať si povšimne mistrného zvládnutí bílého límce, které svým kontrastem vytváří efekt celého obrazu a dává možnost zdůraznit jinak monochromně pojatou tvář malovanou přímo na šedý podklad. Tato obrazová strategie mistrně pojatých límců se objevuje na dalších Škrétových portrétech. Společně s Aachenovým Heintzem a Matematikovi s chotí velice povedená zavěšená skupina.
 |
| Podobizna malíře miniatur (před 1640), Národní galerie v Praze, (detail) |
Samostatný panel
Neznámý autor, Podobizna mladého muže (z rodiny Miseroniů?), (2. polovina 17. století), soukromá sbírka. Další rozpačitá pasáž prvního výstavního bloku. Průměrný obraz, jehož vystavení je patrně úlitbou soukromému sběrateli. Dělá se to běžně. Začínám si myslet, že znalectví současných škrétovských badatelů stojí a padá s tím, zda s objevem obrazu přišel Jaromír Neumann. Kvůli tomuto obrazu musel být nepochybně odsunut domnělý portrét Nicolase Poussina (jako by zpochybňování této atribuce vrhalo špatný stín na vynikající kvalitu tohoto obrazu…).
Podobizna řezáče drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny, 1653, Národní galerie v Praze. Nejvýznamnější portrét českého baroka. Monumentální formou i obsahem. Doporučuji sledovat především průhled do dílny, který je skvělým dobovým žánrem. Objevují se tendence omlouvat některé nepříliš hezké pasáže na obrazu dílenskou spoluprací. Divákovi nabízím spekulativní možnost vzniku obrazu z reklamně reprezentativních důvodů. Na obrazu je zobrazen nejvýznamnější Miseroniho sortiment jako v nabídkovém katalogu. Stejně tak žánrově pojatý dílenský provoz je reprezentativního charakteru. Zařazení obrazu na toto místo má svůj důvod patrně v již naznačené vazbě Škréta a manýristé. Takto došlo k potřebnému Škrétovu zdůraznění i přes drobný fakt, že obraz z této koncepce časově vypadává a jeho jediné opodstatnění je zde kulturněhistorické. V každém případě se jedná o efektní a nutnou protiváhu vertikálnímu Sprängerovu Epitafu.
 |
| Podobizna rodiny Dionysia Miseroniho, 1653, Národní galerie, (detail) |
Na dalším samostatném panelu je zavěšen
Svatý Mikuláš Tolentinský rozděluje posvěcené chlebíčky (kolem 1635), Vídeň, Das Erzbischöfliche Dom- und Diözesanmuseum. Fádní obraz nevybočující z běžné dobové produkce. Poněkud toporná kompozice. Velice dekorativní obraz. Nejhezčí jsou draperie. Viz světcův plášť a koberec na němž stojí. V kontextu raných Škrétů (pokud to vůbec je) nedosahuje kvalit Posmívání Kristu.
Divák může pokračovat k jižní stěně, kde se v interakci se sochami Jana Jiřího Bendla podařila velice efektní sestava s jinak velice průměrnými a podprůměrnými díly. Návštěvník si může stoupnout přesně doprostřed místnosti a sledovat nápaditou hru objemů vystavených artefaktů. Podobně efektní vstup se podařil i v Jízdárně Pražského hradu.
Matthäus Gundelach, Ezechielovo vidění (cca 1610–1614), Žebrák, kostel sv. Vavřince. Skvělý obraz až s mystickým nádechem. Nápaditá barevnost, postavy jsou až grecovské. Stojí za srovnání s protilehlým Sprängerovým Epitafem. Lze jen litovat, že obraz nemohl být před vystavením alespoň omyt a zbaven tak velice rušivých nečistot.
Monogramista CS, Pašijový cyklus (kolem 1610), Šťáhlavy, státní zámek Kozel. Naprosto podprůměrný soubor, který na této výstavě nemá co dělat. Je pouze hezkým pozadím pro Bendlovy sochy.
Jan Jiří Hering, Navštívení P. Marie (po 1620), Arcibiskupství pražské. Průměrný obraz, který zaujme holandizujícím pozadím levé strany obrazu.
Kopista Hanse von Aachena, Kuplířská scéna, (počátek 17. století), Rychnov nad Kněžnou, zámek Kolowratská obrazárna. Opět navození rudolfinského kontextu za pomoci kopie! díla Hanse von Aachena. Ani nechci vědět důvod, proč si autoři výstavy nezvolily nějaký Aachenův špičkový originál.
Před touto stěnou se nachází od
Jana Jiřího Bendla, Svatý Ondřej (1673–1675) a Svatý Juda Tadeáš (1673–1675), Praha, kostel Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě. Velice hezké sochy, které jsou manýrismu přelomu 16. a 17. století vzdáleny 100 let. Pěkná kurátorská manipulace! Nicméně platí, že sestava celé místnosti je velice hezká.
Následují dva kabinety určené především pro kresby a grafiky (nutno podotknout, že Neumannova výstava Škréty v roce 1974 byla i přes zamýšlený záměr nakonec uskutečněna z organizačních důvodů bez kreseb). Zde jsou nejstarší Škrétova díla. Jejich instalování do těchto míst svědčí o určité bezradnosti i když nelze popřít, že vytěsněním mimo monumentální koncept se elegantně autoři zbavili potřeby nějakým způsobem tato díla akcentovat. Místnost zprava tak hned zkraje skrývá obraz
Ukřižovaný, (kolem 1631), Soukromá sbírka. Mělo by se jednat o velmi ranou Škrétovu práci k níž bohužel není žádná bližší analogie. Nebudu se na tomto místě vyjadřovat ani zpochybňovat pravost tohoto dílka. V každém případě je zřejmé, že si s instalací tohoto obrazu nevěděli ani autoři výstavy a tak jej raději zařadili na toto místo. Je vidět, že v tomto případě mají autoři k Neumannovi zbytečný respekt.
Johann Heinrich Schönfeld?, Umučení svatého Vavřince, 1681, Nelahozeves, Lobkowiczké sbírky, zámek Nelahozeves. Nepříliš přesvědčivý obraz, který navíc potřebuje restaurovat. Co víc dodat…
U obou prací je zjevné, že sem byli spíše odloženy. Dále se zde tedy nacházejí jinak velice hezké Škrétovy rané kresby, schönfeldovská a tizianovská grafika, podobně jako soubor Hollarových grafik mezi nimiž je nejzajímavější vzácný Hollarův přepis neznámé Škrétovy kresby z roku 1627. Škrétův umělecký počátek je tak nutné hledat zde.
Podobný kabinet grafiky se nachází na druhé straně chodbičky.
Zatímco v předchozí místnosti představovaly zastoupené artefakty díla jeho vrstevníků holandizujícího okruhu, má tato místnost v čele s veroneseovskými a tintorettovskými grafikami ukazovat také italské předpoklady umělcovy tvorby. Výborným exemplem je zde
Domenico Fetti, Návrat ztraceného syna (kolem 1620), Je zřejmé, že je již Národní galerie v Praze světovou institucí, když si může dovolit šoupnout takové hezké dílko, navíc zapůjčené ze zahraničí, do zbytkových prostor… (ironie) Na druhou stranu je zřejmé, že jak kurátor, tak architekt si tuto dimenzi velice uvědomovali, když jej alespoň umístili na nejfrekventovanější místo do průhledu. Moc hezká a delikátní práce. Doporučuji se zastavit a sledovat jednotlivé pastelově působící barevné valéry.
 |
| Domenico Fetti, Návrat ztraceného syna (kolem 1620), (detail) |
Joseph Heintz, Mytologická svatba, 1609, Vídeň, Kunsthistorisches Museum Wien. Další manýrista, který měl být asi v prvním bloku, kam se nevešel. Apropo – co si takhle příště ohlídat grafika, který dělá katalog. Na to, kolik tenhle projekt stál, je to co jste předvedli pěkná ostuda. Takhle zpraseně ořezané fotografie jsem dlouho neviděl. Ať se návštěvník laskavě v tomto případě podívá na pravou část obrazu. Na výstavě ji bude mít možnost, pokud nezavítá do Vídně, vidět naposledy. Věřte tomu, že kdyby byl ten delfín živý, a někdo mu chtěl uříznout ocas, tak mu tím ocasem pěkně ubalí.
Vedle se nachází Škrétova kresba Malý Bacchus, 1628, Národní galerie v Praze. Hezká žánrová práce.
Na ni příjemným způsobem navazuje a strategii „alegorie s dětmi“ místnost uzavírá Hra o jablko (1635–1638), nevelké dílo ze soukromé sbírky. Zjevně holandizují nevelká práce zaujme prací se světlem. Utváření lidských těl pouze obrysy světel je působivé a efektní. Hezký objev.
Pokračujeme do druhého výstavního bloku. Po levé straně mineme kopii Mariiny hlavu z Bendlova trojičního sloupu ze Staroměstského náměstí efektně instalovanou jako kus antiky někde v římských katakombách. Wow – tohle je opravdu instalační majstrštyk (výborná obrazová manipulace!). Začíná mi to trochu připomínat uřezané hlavy Buddhů prodávaných na aukcích. Ostatně se takhle adjustovaná nedávno prodávala jedna barokní hlava od Matyáše Brauna ze sbírky restaurátora Slánského.
V druhém výstavním bloku může návštěvník spatřit Škrétova raná díla a práce jeho uměleckých souputníků. Celé místnosti dominuje
monumentální Návrat Svaté rodiny z Egypta (1655) přičítaný dílenskému okruhu Joachima von Sandrarta. Zařazení tohoto díla je zjevným omylem. Na tomto místě bych předpokládal slavného Škrétova Svatého Martina dělícího se o plášť – obrazu, který je ostatně značkou celého projektu. Když už divák u tohoto plátna stojí, ať si povšimne velice hezky pojatého Ježíše, který je pojat jakoby se vznášel. To je docíleno kontrastem jeho pravé nohy a hnědého pozadí. Krásné je také zátiší ze suchopáru v levé části obrazu.
Místnost je pojata tak, aby se na jedné straně nacházela monumentální díla a na druhé menší formáty.
Zleva divák uvidí
Joachim Sandrart, Ottavio Piccolomini s pobočníkem Hansem Christoffem Ranfftem (1649/50), Náchod, státní zámek. Formát gigantických forem, jehož bombastičnost zdůrazněna ještě monumentálnějším rámem. Reprezentativní obraz nejvyšší kvality. Odmyslíte-li si toho stupidně pojatého anděla v pravém horním rohu, tak před sebou máte jeden z nejkrásnějších barokních portrétů nalézajících se na českém uzemí.
Svatý Martin (po 1650), Národní galerie v Praze. Erbovní obraz českého baroka. Zjevení jehož formy donutí diváka se zatajeným dechem nehnutě stát a sledovat Škrétova mistrovství.
Obraz jehož plasticita je postavena na efektu několika málo výrazných barev. Návštěvník ať si povšimne antikizující muskulatury postavy žebráka vpravo a také osoby s nasvícenou tváří, která je podobná shodně pojaté osobě z Miseroniho portrétu vznikajícího v téže době. Viz také efektní zkratka koně. Je škoda, že se na výstavu nepodařilo zapůjčit pro srovnání alespoň kopii slavného van Dyckova obrazu shodného námětu z Kunsthistorisches Musea ve Vídni. Nicméně stojí za zvážení i inspirace slavnou gotickou plastikou sv. Jířího s drakem (svatojiřskou ikonografií všeobecně) na Pražském hradě.
Ukřižování s P. Marií a sv. Janem Evangelistou (kolem 1670), Chotíkov, kostel Povýšení sv. Kříže. Jeden z největších obrazů celé expozice. Škrétovo vrcholné dílo. Bravurní caravaggiovské nasvícení Kristovy postavy působící jako vyřezané ze slonoviny. Kromě detailů jako Mariina tvář nebo Janovy ruce stojí za povšimnutí nasvícení Kristových kolen, kterou jsou u všech Škrétových Ukřižování vždy nejsvětlejšími body celé kompozice. Je zajímavé, že tento Ježíšův typ měl umělec vyřešen již v roce 1644 jak svědčí přípravná kresba z Kupferstichkabinettu v Berlíně (podobně studie P. Marie z téže doby tamže). Na nějaké typy rembrandtovských a rubensovských Kristů jak se Vám snaží podsunout v katalogu zapomeňte. Tohle je licence Karla Škréty a ne ikologická hoňka (rembrandtovský vs rubensovský typ v katalogu) nějakého kunsthistorika.
Johann Heinrich Schönfeld, Katonova sebevražda, 1659, Muzeum umění Olomouc – Arcidiecezní muzeum Kroměříž. Tentokrát opravdu nezpochybnitelný a krásný Schönfeld. Vynikají obraz. Kato s dramatickým gestem anebo v předsmrtné křeči zachycen v krásné perspektivní zkratce. Dramaticky nasvícené tělo (teplé tóny umírajícího lidského těla), které ozařuje i studené tóny azurové, bílé a zelené látky. Skvělý kontrast. Různá gesta zoufalství komparzu. Skvělé pojetí dramatické osoby zcela vlevo! Monumentální!
Z instalačního hlediska velice hezká kompozice tří monumentálních obrazů jež spojuje zobrazení heroicky pojatého zmučeného nahého těla. Formát zdůrazněný dramatickou formou – opravdu moc dobré.
Projdeme kolem soch Svatého Petra a Svatého Jakuba Většího od Jana Jiřího Bendla, které jsou zde na hanbě… a jsme u
Podobizny Guidobalda hraběte Thuna, knížete arcibiskupa salcburského od Johanna Heinricha Schönfelda, 1654, Residenzgalerie Salzburg. Průměrný obraz, který se do expozice moc nehodí. Příliš rušivé červeně. Jinak zjevná instalační interakce se Sandrartovým Piccolominim na druhé straně výstavní místnosti. Ten obraz by zde vůbec nemusel být paradoxně jako
Zvěstování od Guida Reniho, (1628–1629), Ascoli Piceno, Pinacoteca Civica. Ten je nainstalován z druhé strany ústředního panelu. Takhle to dopadá, když historik umění něco objeví a jeho nesoudnost mu zabraňuje vzdát se původního nápadu. Anebo to byla pouze touha představit všechny možné Škrétovi vzory a vrstevníky? Asi oba faktory… V každém případě je obraz nádherný tak, že by vše další zastínil. Musíme s ním tedy zacházet delikátně. Nejlépe tak, že ho skoro návštěvníkovi utajíme. Diváku postůj. Tohle je nejvyšší kvalita. Takto vypadá krása! Ale jinak blahopřeji. Dostat něco z Italů je opravdu umění.
Pravá strana místnosti. Začneme tam kde jsme skončili.
Na Reniho obraz navazuje Škrétovo Zvěstování (počátek 60. let 17. století), Jičín, kostel sv. Ignáce. Opravdu nefunguje. Průměrný obraz, jehož dojem znehodnocuje dřívější poškození.
Z Itálie k nám dorazilo Zvěstování Ludovica Carracciho, (1602–1604), Janov, Musei di Strada Nuova – Museo di Palazzo, Sbírka Brignole Sale. Trojice zvěstování dotvořena. Spíše než kresbou zaujme obrázek svojí pastelovou barevností. Takhle vypadá pravý kýč a první větší instalační průšvih. Apropo – opravdu si myslíte, že Škréta potřeboval vzít tak konvenční znaky jako gesta rukou z Carracciho a Reniho, aby vytvořil svůj vlastní obraz?
Pokračujeme podél stěny a vidíme
Bernarda Strozziho, Nevěřícího Tomáše (20. léta 17. století), Janov, Musei di Strada Nuova – Museo di Palazzo, Sbírka Brignole Sale. Krásný obraz. Báječná ukázka užití temnosvitu. Všimněte si netradiční Kristovy azurové (bývá zlatá) svatozáře, jejíž netradiční barevnost dodává obrazu inteligentním způsobem tajemnou atmosféru.
Tiberio Tinelli, Podobizna Karla Škréty (asi 1634), Národní galerie v Praze. Nádhera bez komentáře. Obraz sám o sobě žádný nepotřebuje. Diváka bych pouze upozornil na delikátně podané části tkanin a límce. Výborné je zde také „ponoření“ ruky do tmy kabátu, které je možná hezčí než samotná tvář portrétovaného.
Následuje kulturně-historická vložka. Tiberio Tinelli, Podobizna básníka Giulia Strozziho, (kolem 1635), Florencie, Galleria degli Uffizi. Divák má možnost spatřit oficiální Tinelliho tvorbu. Mám radost, že se podařilo z Itálie zapůjčit další exponát a raději nechci vědět kolik úsilí a norských peněz to stálo. Apropo – pročpak máte v katalogu černobílý obrázek? Že by známá italská nespolehlivost s dodáním podkladů anebo česká nedůslednost?
Carlo Maratta, Podobizna Františka Antonína Berky, hraběte Hovory z Dubé a Lipého, (kolem 1670), Národní galerie v Praze. Nerozumím zařazení na výstavu. Ocenění kvality skrze dřívější Škrétovu atribuci? Jistě - obraz nechal vystavit již Jaromír Neumann. Trochu laciné výstavní klišé. Krásný obraz, který na výstavě nemá co dělat.
Paris a Helena (dvojportrét Františka Antonína Berky a Aloisie Ludoviky Anny de Montecuccoli), (kolem 1672), Národní galerie v Praze. Nádherný, častokrát diskutovaný obraz. Z výtvarného hlediska skvostný kontrast muže a ženy. Divák si může povšimnout stejně úsporného užití základních barev jako na protilehlém obraze Sv. Martina.
Na tuto sadu portrétů navazují poněkud nelogicky rané italské práce. Nebo se mělo jít z druhé strany? Zprava? Jsem trochu zmatený.
Jákobův příchod k Lábanovi – Setkání Jákoba a Ráchel, 1643, Rychnov nad Kněžnou, Kolowratská obrazárna. Žánrově pojatá biblická scéna v duchu módních pastýřských capriccií. Krásné červeně.
Narození P. Marie, (kolem 1640), Národní galerie v Praze. Důmyslná a složitá kompozice. Synteza holandských a italských východisek.
Zkouška Vestálky Tuscie, (1630–1635), Národní galerie v Praze. Škrétův klíčová raný obraz. Krásná kompozice. Líbezná postava Vestálky nesoucí síto s vodou. Delikátní barvy. Všimněte si jejich rafinovaného rozmístění. Podstavec sochy šedomodrý. Gestikulující postava v bílé košili. Pod nimi postava v červené sukni, stejně jako vedle stojící stařec ve žluté. Nasvícená postava Vestálky procházející kolem nás má pro zdůraznění efektu a připoutání pozornosti navíc jako jediná prokreslené draperie. Krásný průhled do města. Škoda jen, že si divák této podívané v katalogu neužije. To co provedl grafik je zločin!!! Škoda jen, že toto není první ani poslední případ takového nepochopitelného ořezání reprodukcí! Začínám si myslet, že kunsthistorici jsou opravdu ignoranti, kterým v katalogu nejde o nic jiného, než o ilustrování jejich mnohdy zcela impotentních tezí.
 |
| Zkouška Vestálky Tuscie, (1630–1635), Národní galerie v Praze, (detail) |
 |
| Zkouška Vestálky Tuscie, (1630–1635), Národní galerie v Praze, (detail) |
A ještě nelogičtěji na tyto obrazy navazuje umístěni dvou dvou následujících Škrétových obrazů. Mimochodem – do souvislostí a vedle sebe je reprodukoval již Jaromír Neumann ve své Škrétově výstavě v roce 1974. Důvodem pro takové instalování lze spatřit v lákavé shodné polokruhové kompozici, která přímo k takovému vystavení přímo vybízí.
Obrácení svatého Pavla, (asi 1659), Olomouc, Arcidiecézní muzeum. V díle je spatřovaný nejčistčí ohlas na práci Michelangela Caravaggia v Čechách. Obraz trpí dřívějším seříznutím. Divák ať si všimne chytrého použití nohy v pravé části, která je zde zcela dynamickým elementem.
Křest Kristův, 1659, Praha, Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Perfektní kompozice. Návštěvník se může podívat na krásný detail, jakým postavil Ježíše do vod Jordánu. Také hezký moment caravaggiovských špinavých bosých nohou u postavy zcela vpravo.
Anděl bojující s ďáblem, novodobá kopie, Jan Jiří Bendl, 1650. Národní galerie v Praze. Naprosto zbytečná dekorace, která tuto stěnu nezachrání.
Je zjevné, že při instalaci této stěny došel autorům dech. Myslím, že se tato část dá bohužel zvládnout během jedné minuty. Pěkná nuda a zmatek. Pokud nevíte, jakého obrazu je Škréta autorem, budete zmateni.
Poté cosi prohlédneme další dva kabinety kreseb, projdeme kolem jakéhosi reliéfu zavěšeného po levé straně. Že by architektův nebo kurátorův Horror vacui? Doporučuji na každou výstavu instalovat nějaký zcela zbytečný předmět na který by s mohli diváci sáhnout pro štěstí jako u reliéfu se svatým Nepomukem na Karlově mostě - to je tento případ.
Třetí místnost je i přes zjevnou neinvenčnost povedená a patrně jak architektovi, tak kurátorovi nečinila žádné problémy.
 |
| Pohled na hlavní stěnu s lunetami |
Všechna zde vystavená díla spojuje společný původ. Pocházejí z kláštera augustiniánů na pražském Zderaze.
Zleva
Svatá Ludmila, 1671, Horšovský Týn. Silně psychologizující ztvárnění svaté, mající podobu portrétu.
Svatý Václav, 1671, Horšovský Týn. Zajímavá kompozice, úzce navazující na Škrétova starší díla s průhledem oknem. Škrétovo vyzrálé dílo.
Instalované lunety se autoři rozhodli rozvěsit tak, aby od sebe odlišily díla s předpokládaným s větším dílenským podílem či nehezké obrazy od prací, kde je předpokládán hlavní Škrétův podíl.
Na východní stěně jsou tak rozvěšeny obrazy „druhé“ kategorie.
Zavražděni svatého Václava, (asi 1641), Mělník, zámek, sbírka Jiřího Lobkowicze. Nepříliš kvalitní práce.
Kněz Hostivod si vyprošuje prst sv. Václava, (asi 1641), Mělník, zámek, sbírka Jiřího Lobkowicze. Nepříliš kvalitní práce. Nabízí se hypotetické autorství Antonína Stevense ze Steinfelsu.
Svatý Václav vykupuje pohanské děti, (asi 1641), Mělník, zámek, sbírka Jiřího Lobkowicze. Dílo se specifickou atmosférou. Velice hezká kompozice s předpokládanou dílenskou spoluprací. Charakteristický průhled do krajiny s italizující architekturou vyskytující se na raných Škrétových obrazech. Návštěvník si může povšimnout žánrově pojaté dětské postavy stojící před Václavem a natahující k divákovi ruku. Některé části budou silně přemalovány. Viz postava zcela vlevo.
Svatý Václav lisuje mešní víno peče hostie a okopává vinici, (1641), Mělník, zámek, sbírka Jiřího Lobkowicze. Velice půvabná práce s poutavou žánrovou atmosférou. Zde bych si dovolil polemizovat s pochybnostmi českých kunsthistoriků spatřujících v díle Škrétu horší kvality. Všechny obrazy trpí velice špatným stavem a například Václav lisující víno by potřeboval nutně restaurovat. Na závěr můžeme Jiřímu Lobkowiczovi popřát hodně štěstí s prodejem, který bude po skončení této výstavy následovat. Lze předpokládat, že si v tomto případě Národní galerie nebude nárokovat předkupní právo. Kromě poslední práce není o co stát. No nevím, jestli to bude stále pro Rybářovu aukční síň Art consulting Brno žádoucí reklama jako byl prodej Lobkowiczova majetku dosud. V každém případě je to rodinná tragédia a konec jednoho neslavnějšího rodu v Čechách. Komu není rady …
Na hlavní stěně se nachází
Smrt Drahomíry, 1641, soukromá sbírka. Jedna z nejhezčích prací celého souboru. Četné odkazy na dílo Gian Lorenza Berniniho. Krásné detaily jako ruku stahující vozík s kněžnou do pekla. Drahomířina podoba vskutku ďábelská.
 |
| Smrt Drahomíry, 1641, soukromá sbírka, (detail) |
Narození svatého Václava, 1640, Národní galerie v Praze. Opět luneta s četnými římskými odkazy.
Nad Narozením je zavěšena luneta Svatý Václav dává kácet pohanské modly a stavět křesťanské kostely, 1641, Olomouc, Arcidiecezní muzeum. Zajímavá, v pravém dolním rohu na schodech, sedící postava. Krásná architektonická kompozice s rozestavěným kostelem v pozadí. Efektně nasvícené schody v popředí.
Zlický kníže Radslav se pokořuje sv. Václavu, (asi 1641), Národní galerie v Praze. Ústřední Václavova postava jedním z nejsilnějších momentů českého baroka. Efekt zdůrazněn dvěmi andělskými postavami v pozadí.
 |
| Radslav se pokořuje sv. Václavu, (asi 1641), Národní galerie v Praze, (detail) |
Protiváhu těmto lunetám tvoří obdélné závěsné obrazy určené pro augustiniánskou knihovnu. V této místnosti se instalace povedla.
Zprava může divák spatřit obrazy
Sv. Ambrož, (po 1640), Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Gemäldegalerie Alte Meister.
Madona s Ježíškem, (po 1640), Národní galerie v Praze.
Sv. Pavel, (po 1640), Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Gemäldegalerie Alte Meister.
Sv. Jeroným, (po 1640), Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Gemäldegalerie Alte Meister.
Sv. Tomáš Akvinský, (po 1640), Arcibiskupství pražské.
Sv. Řehoř, (po 1640), Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Gemäldegalerie Alte Meister.
Sv. Augustin, (po 1640), Národní galerie v Praze.
Ve všech případech se jedná o vynikající reakci na římskou školu. Skvělá psychologizující díla. Návštěvník a všichni historici umění mají možnost opět spatřit slavné drážďanské Škréty ze kterých profesor Pavel Preiss vždy rád zkoušel na svém semináři.
Místnost, která bude následovat je pouze pro otrlé povahy. To co spatří je takovou odpadní jímkou nepovedených nápadů a přebytečných děl. Stává se pravidlem, že tento prostor, stejně ten v patře jsou jakýmsi přívažkem se kterým si nikdo pořádně neví rady.
Zprava
Silvio a Dorinda, 1653, Národní galerie v Praze. Obraz patrně utrpěl pozdějšími přemalbami a opravami. Jinak velice hezká práce.
Podobizna malíře, (60. léta 17. století), Národní galerie v Praze. Pročpak se Vám nevešel dopředu do koncepce? Nádherný, patrně prokletý obraz. Na rozluštění identity si láme zuby již několikátá generace českých historiků umění. Poté co byla zavržena identita zobrazeného jako Nicolase Poussina se stal obraz jakoby „prašivým“. Hodím Vám kostičku. Co kdyby se jednalo o Škrétův autoportrét… Divák, ať si povšimne delikátně pojatého límce. Opravdu krásná práce.
Johann Karl Loth, Vyhnání Adama a Evy z ráje, (kolem 1663–1664), Jindřichův Hradec, zámek. Nádherný obraz. Dynamická kompozice, skvělá barevnost. Nepochopitelné, proč nebyl zařazen mezi Škrétovy vrstevníky.
Neznámý autor, Sv. Řehoř, (kolem 1700), Würzburg, Martin von Wagner Museum der Universität Würzburg. Špatný obraz, který na tuto výstavu nominoval fakt, že práce byla považována za dílo Karla Škréty. Zařazení do této místnosti potvrzuje moji domněnku o instalaci v této místnosti. Ale, když už jsme ten obraz objednali, že?
Zleva
Karel Škréta, Podobizna dámy, domněle Schwantnerovy choti, (po 1660), velice špatný obraz, který na výstavu neměl být vůbec zařazen.
Karel Škréta ml., Obrácení svatého Pavla, (Šroňkem nedatováno), Praha, Královská kanonie premonstrátů na Strahově. Syn kopíruje svého otce. Obraz dává přehled o původní velikosti neseříznuté Škrétovy kompozice. Díla mohla být vystavena vedle sebe.
Kristián Šebestián Dittmann z Lavensteinu, Svatý Prokop ukládá ve snu měšťanu Soběslavovi, aby svůj dům proměnil v kostel (1668/1669), Pražský hrad, kostel Všech svatých. Velice hezká práce, jejíž zařazení na tuto výstavu nechápu.
Kristián Šebestián Dittmann z Lavensteinu, Skříňka se staroboleslavským palladiem a třinácti miniaturami s legendou sv. Prokopa. Platí totéž co bylo napsáno u předchozí položky.
Tobias Pock, Svatá Kateřina, (1655), Římskokatolická farnost – děkanství u Všech svatých, Litoměřice. Velice průměrná práce.
Tobias Pock, Vlastní podobizna s rodinou, (1669/70), Národní galerie v Praze. Ojedinělý dochovaný barokní autoportrét. Podobně jako předchozí zařazena pro vytvoření širšího českého kontextu Škrétova působení. Vliv sehrál patrně také fakt, že byl Pock dlouho považován za Škrétova žáka.
Neznámý malíř, Narození a pohřeb světce (pravděpodobně po polovině 18. století), Praha, Královská kanonie premonstrátů na Strahově. Velice kvalitní práce dokumentující podobu Škrétova Narození sv. Václava před seříznutím. Bez konfrontace na místě ale obraz ztrácí svůj smysl. Neměl být vystaven.
Uprostřed místnosti se dále nachází kulturně historické haraburdí, aby si návštěvník mohl přijít jako na zámku. Ideální by bylo, kdyby byl vždy nějaký zaměstnanec Národní galerie vylosován a chodil dělat do expozice třeba sokolníka.
Takže vzhůru po schodech do patra, kde většinou bývá apendix v podobě nějaké reflexe v 19. století. Bingo! Nemýlil jsem se. Přiznávám se, že jsem již unaven a jenom to již v rychlosti prolítnu.
Jako první věc sem jako UFO přistál najednou barokní podobizna Joachima von Sandrarta od Wolfganga Ludwiga Hopfera z roku 1688 (Würzburg, Martin von Wagner Museum Univeristäts Würzburg). Pěkný portrét o němž platí, že když je to půjčeno ze zahraničí, tak se to prostě vystavit musí.
Následuje Smrt svaté Rozálie od Karla Škréty (1. polovina 60. let 17. století), Praha, kostel sv. Štěpána. Velice hezký obraz, který měl tu smůlu, že není monumentálních forem. Na toto místo zařazen zjevně pouze jako „oslí můstek“ jak se přenést do 19. století.
neboť expozice navazuje litografií kopírující tento Škrétův obraz. Velice hezká práce Josefa Hellicha a Antonína Machka z roku 1835.
Z dalších reflexí Karla Škréty v 19. století bych zdůraznil především krásný a monumentální obraz Podobizna Karla Škréty od Luďka Marolda (1885), Národní galerie v Praze.
Výstavu oživuje busta Karla Škréty od sochaře Bohumila Vlčka z roku 1898 (Národní muzeum v Praze) a rozměrné plátno Vojtěch Hynaise sv. Cecílie (1883, Praha, Národní divadlo) kvůli kterému byl nedávno v souvislosti s pořádáním výstavy učiněn poměrně velký televizní humbuk. Ve vitrínách může divák spatřit další artefakty související se Škrétovým mýtem v 19. století. Nejzajímavějším je mapování jeho reflexe v opeře a mezi českými výtvarnými umělci v Mnichově, kde byl pojat jako vlastenecký identifikační symbol.
